blog od Pavlíny Kutrové
Vaše holčičky jsou strašně šikovné,“ povídá paní učitelka ve školce a mě zalije vlna radosti a hrdosti. Lačně hledím na učitelku a očekávám, že se co nevidět vytasí s nejedním důkazem schopností a dovedností, které šikovnost mých holek doloží. A taky, že ano! „Ony NEZLOBÍ!,“ upřesní svou chválu učitelka. Nejspíš jí neunikne mírné zmatení v mých očích a proto se rozhodne své tvrzení o nezlobení rozvést a patřičně okořenit, patrně aby nebylo nejmenší pochyby o tom, oč tady jde: „Jsou strašně hodné!“ Zmatený výraz mi z očí nemizí. Ten už ale paní učitelka neřeší, protože musí neprodleně zasáhnout a rázně usměrnit chlapečka, který ve třídě běhá. Na můj vkus ho usměrňuje zbytečně drsně a bohužel tak nějak tuším, že je to kvůli mně. Snad se chce předvést, že si umí sjednat autoritu a snad je i přesvědčena o tom, že se mi tím zalíbí. Nezalíbila.
Chlapeček se jmenuje Tomáš. Znám ho z vyprávění dcer a ještě spíš z jejich her na školku. V těchto hrách je Tomáš vždy ten, co zlobí, stejně jako Robert a Jirka. Taky znám jména několika holčiček a vím, že Anička, Maruška a Adélka nikdy nezlobí. Znám jména spousty dětí z jejich třídy, ale o nikom nevím jestli hezky kreslí, tančí, rád zpívá nebo rychle běhá. Zato u každého vím, jestli zlobí nebo ne. Fakt, že z jakéhosi záhadného důvodu jsou to vždy chlapci, kdo zlobí a holčičky jsou ty hodné, je stejně alarmující jako to, že toto hodnotící kritérium zastíní svou váhou všechna ostatní.
Když mě tenkrát poprvé paní učitelka „potěšila“ touto úžasnou zpětnou vazbou o počínání mých holek ve školce, byla jsem mírně zmatená. Dnes už jsem si zvykla na fakt, že ti, co mají vzdělávat naše děti nerozlišují mezi slaboduchou poslušností a šikovností. Plnění příkazů je nepochopitelně nadřazeno nad schopnosti, dovednosti, snahu, talent, tvořivost. Šikovný je prostě ten, kdo nezlobí - nečinnost coby zásluha, prostředek i cíl. Na vyšších stupních vzděláváni je tento princip pasivní poslušnosti ještě patrnější.
Stačí si vybavit běžný den v běžné české základní škole s takovým běžným učitelem: Nevyrušuj, neopisuj, neraď, neotáčej se, nediskutuj, neodmlouvej, neprotestuj. V takové škole je lepší neříct nic, než udělat chybu, je lépe se nezeptat, než přiznat, že nerozumíte. Ticho, coby ztělesnění pasivity, je známkou kvalitní výuky a výborného kantora, který si umí udělat ve třídě pořádek. Obrázek třiceti dětí znuděně naslouchajících výkladu učitele je možná stereotyp, ale je to stereotyp oprávněný a podložený.
Většina z nás dospělých právě takovou školou prošla a spousta rodičů si dodnes nedokáže představit, že by škola mohla vypadat i jinak. Obhajují zaběhlé principy pomocí klišé jako: příprava na život, disciplína, respekt k pravidlům, pracovní morálka, nutnost dělat i to, co nás nebaví, všeobecný přehled atd. Jakkoli byli tito obhájci tradičního vzdělávání ve škole jako žáci sami otrávení, frustrování nebo nedocenění, jakkoli málo se toho v takové škole naučili a jakkoli nesmyslná jim škola dětskou optikou připadala, ve svém dospělém věku často dochází k paradoxnímu prozření a stávají se z nich velcí obhájci vyhořelých učitelů a velkorysí zastánci drilu, kteří pro své děti žádají totéž, čím sami prošli. Na první pohled paradox, ve skutečnosti strach z neznámého, neochota riskovat, nedostatek kreativity – že by dokonalý produkt našeho vzdělávacího systému?
Navzdory tomu, že máme vzdělávací systém, který se snaží vychovávat masy bez ambice překročit svůj stín, nahlížet na věci neotřele, kriticky myslet a přístup ke vzdělávání inovovat, objevuje se stále více rodičů, kteří tomuto systému nedůvěřují, zpochybňují ho a hledají alternativy. Dávno už to nejsou jen podivíni chodící naboso uchylující se k budování soběstačných komunit někde v lesích, jak by nám rádi namluvili někteří tvrdošíjní zastánci „normálnosti“. Kdepak, jsou to rodiče napříč celým socioekonomickým spektrem, kteří hledají pro své děti různé tipy alternativy od těch nejsvobodnějších škol, přes dnes již tradiční systémy jako Montessori či Waldorf až po malotřídky s respektujícím přístupem. Otázka výběru školy se pro stále větší počet rodičů stává otázkou zásadní a v závislosti na lokální nabídce často nelehkou. Nabídka alternativ k tradičním školám bývá totiž často žalostná a Olomouc je bohužel jedno z těch míst.
Jsem přesvědčena že vztah rodičů a školy hraje v procesu vzdělávání zásadní roli. Tento vztah musí být založený na partnerství, vzájemném respektu, spolupráci a především důvěře v postupy a filozofii vzdělávání, kterou škola razí. Takový vztah se může vypěstovat jen tehdy, můžeme-li si školu svobodně vybrat, nikoli jsme-li nuceni spolupracovat se školou na základě spádovosti a diktátu státní správy.
Stejně jako každý tíhneme k jiným životním postojům a jiným hodnotám, každý rodič vyznává jiný styl výchovy a tento by měl být vhodně doplněn odpovídajícím stylem vzdělávání. V 21. století bychom měli usilovat o to, abychom tuto volbu rodičům umožnili. Aby si každý mohl vybrat, jestli mu stačí, když se dozví, že jeho děti prostě nezlobí, nebo jestli očekává i něco víc.